Tak teda naposledy. Do třetice všeho dobrého se ještě jednou pomatlám v tom posledním vztahu. A pak začnu zase psát o pozitivních věcech...slibuju ;)

Dneska je pátek 13.března, ale to s tím nijak nesouvisí. Dneska je to přesně 10 dní co jsme se rozešli. Přes smsku. Jak pubertální. neosobní a mě osobně se příčící. Ale v danou chvíli to jinak nešlo. Neumím s věcmi otálet a tak jsem to udělala rychle. Jako se sundavá náplast. Píp píp. Dvě zprávy a byl konec. Padla na mě úleva. Najednou jsem se zase cítila volná. Měla jsem pocit, že jsem udělala pro nás oba to nejlepší co jsem mohla. Nechtěla jsem ho ztratit jako kamaráda a i když jsem věděla, že to možná nějaký ten pátek potrvá než se to srovná věděla jsem, že když to ukončím hned tak to bude lepší než kdybych mu ubližovala umělým prodlužováním vztahu a lhaním. Jenže ouha. Neuběhlo ani 24hodin a já náhodou zjistila, že si píše s Janinou. Neřešila jsem. Chápala jsem, že to chce s někým řešit a ona je nejpříhodnější, protože mě zná nejlíp a dokáže mu vysvětlit proč jsem to či ono udělala. Jenže když po několika dnech Janině zapípal mobil a já se podívala na display kdo jí to píše, jestli to není Petr abych na ní zavolala do koupelny. Na displeji jsem, ale místo 'PETR' viděla napsáno 'LÁĎA' a najednou jsem pochopila, že moje smutnění a deprese (viz předchozí článek) jsou nošení dříví do lesa a že on už skutečně za mně našel náhrad

Posledních pár dní mám pocit jako by se proti mě všechno spiklo a rozhodlo se, že mi ho bude za každou cenu připomínat. Písničky v rádiu, v iPodu, filmy v televizi, seriály, nebo taneční kurzy. Každý den je to něco a mě vždycky píchne u srdce. Stejně jako mě píchne u srdce vždycky když zakopnu o jeho pracovní boty v předsíni. Nebo když si jdu pro tričko na doma a zavadím pohledem o jeho pracovní oblečení co tu zůstalo. Strávila jsem spoustu hodin s nosem zabořeným do toho trička co v něm maloval. Voní jím. Připomíná mi to spoustu hezkých věcí co jsme spolu prožili. Chvíle kdy jsem byla neskonale šťastná. Tak jako v málokterém předchozím vztahu. Přemýšlela jsem jestli bych to chtěla zpátky, jestli kdybych neměla svou obvyklou menstruační náladu a nebyla do toho navíc ve stresu ze stěhování jestli bychom se rozešli a jestli by to teď (když oboje odeznělo) nešlo dát zase zpátky dohromady. Nešlo. To je jediné co mě napadlo. Co bylo, bylo a už to nebude. Stejně už by to nebylo takové. Navíc se pořád potýkám s pocitem, že bych mu už nikdy nevěřila na 100% jeho city. Pořád myslím na to, že si píše s Janou, že jí každý den píše z Francie. Vím to i když mi to ona neříká. Řekne mi to jen když se zeptám. A já jsem za to ráda. Říká se lepší nevědět, ale já nemám ráda když něco nevím, když má předemnou někdo nějaká tajemství. Bolí mě pocit, že mě ze svého života vymazal tak strašně rychle. Jako číslo z telefonu co si nepamatujete a po zmáčkunít céčka už ho nikdy neuvidíte. Jako když vysypete koš v počítači. Šlus. Finish. Ende. Asi je to tak, ale správně.

Zítra se vrací a já se toho strašně bojím. Nevím proč, ale bojím. Prostě mám nějak podvědomě pocit, že dokud je pryč nemůže se nic stát. Že nemůže třeba Janu nikam pozvat, nebo tak něco. Asi se podvědomě bojím, že se dají dohromady i když vím (nebo myslím, že vím) že to není reálné. Taky se bojím 26.března. Bude EKG. A máme tam jít všichni společně. Čím víc se to blíží, tím míň se mi tam chce. Nechci ho vidět. Nechci s ním mluvit. Měla jsem pocit, že tohle bude první vztah kde budu schopná se svým ex mluvit normálně hned ne po roce jako vždycky. Ale ne. Některé věci se mě až moc dotkly. Některé věci mě až moc zabolely. Rok je dlouhá doba. Asi tak stokrát se během té doby potkáme. Vím to a nemůžu s tím nic dělat. Ale ono se to srovná. Všechno se vždycky srovnalo....

PS:Já vím, že to budeš číst a vím, že na mě budeš naštvaný, ale pro mě je tohle jediná možnost jak s tím sama v sobě bojovat. Neumím o těchhle věcech mluvit, umím o nich jenom psát. Jiná už nebudu....